Nejdříve vtip o blondýnkách a o parkování u letiště Ruzyně. Respektive o parkovišti. V husté chumelenici jede sněžný pluh. Není vidět na dva metry, tak husté sněžení to je. Za sněžným pluhem jede v autě blondýna s vědomím, že její otec jí říkal: „Kdyby ses dostala do chumelenice, tak nejbezpečnější je jet za sněžným pluhem. Nikde jinde nebudeš mít cestu tak čerstvě odhrnutou.“ A tak se drží pomalou jízdou za pluhem s vědomím, jak na to vyzrála. Když tu pluh zastaví, řidič vyleze, zaťuká na okénko a ptá se. „Paninko, proč jedete pořád za mnou?“ Blondýna s vědomím, že dělá správnou a hlavně bezpečnou věc mu přetlumočí otcovu radu. „OK, pokývne řidič. Parkoviště u letiště tady na Ruzyni už máme, tak se posuneme k odbavení na letišti“
Nemám rád zevšeobecňující prohlášení typu, že všichni myslivci jsou vrazi zvířátek, nebo že ani jedna blondýnka neumí dobře zaparkovat. Znám totiž myslivce, který nemá ani flintu a dokonce ani zbrojní pas a znám blondýnku, která parkuje nejen lépe, než já, ale dovolím si tipnout, že lépe než většina lidí, kteří čtou tyhle řádky. Viděl jsem na vlastní oči, jak se rychlostí 5 km za hodinu bez zaváhání zaparkovala v mezeře, kde jí jak zepředu, tak vzadu zbývalo odhadem 20 cm. A to přitom do mezery zacouvala. Pokud vám to přijde normální, tak je dobré si uvědomit, že 5 km v hodině je rychlost běžné rychlé chůze (a tím nemyslím žádné loudání, ale normální pochodové tempo).
Píšu o tom proto, že se mi stala zajímavá příhoda, která mi opět ukázala, jak moc podléháme stereotypům. Byl jsem na víkend v Berlíně. Levné ubytování hostelového typu bylo v nejstarším hostelu v Německu, který ale nemá recepci, jen automat u vchodu. Tam je potřeba pro laika poměrně složitě vyťukat číslo, které přišlo emailem. Jenže já dělal někde hloupou chybu. A zřejmě pořád jednu a tu samou a nemohl jsem se dostat dovnitř. A telefon na „hotlince“ nikdo nebral. Víte kdo mi pomohl? Pákistánec. Kluk, který náhodou bydlel na stejném pokoji, což jsem v tu chvíli nevěděl, šel kolem a když viděl, tak se u automatu trápím, tak přiložil ruku k dílu.
Mohlo by vás zajímat Metody zvýšení sebevědomí pomocí estetické chirurgie v Brně
Jasně, že jsem poděkoval a byl fakt rád, že mi pomohl. Jenže řekněte v české hospodě, že si neumíte v Berlíně poradit a zachraňuje vás student ze země, která co se HDP a vzdělanosti týče leží daleko za Českem. To je ten mem, který máme uvízlý v hlavě. Pákistánci jsou asi dobří bojovníci, ale jinak jsme my lepší. Zevšeobecnění, které neplatí. Nebýt klučiny, jehož jméno jsem si nezapamatoval, bych možná coural celou noc městem, nebo skončil na lavičce někde v parku.
Jaké mě, kromě myslivců a blondýn napadla další zevšeobecnění?
- všichni politici kradou, ale přesto chodíme k volbám, abychom je zvolili
- všechny učitelky jsou hloupé, ale díky jim máme znalosti, které nám žít ve společnosti a nevypadat u toho jako ňoumové
- všechna média lžou, nicméně právě podle jejich článků si skládáme svůj světonázor
- všechny tchyně jsou jak ze špatného vtipu, ale jak jsme rádi, když babička občas pohlídá vnuka nebo vnučku
- Všichni policajti jsou chytří tak akorát na to, aby se stali policajty. Nikde jinde je totiž nechtěli. Ale kde půjdeme žádat o pomoc, když nám vykradou auto nebo šlohnou občanku?
Je jich samozřejmě mnohem víc, někdy se týkají povolání, někdy národnosti nebo vzhledu. A víte co je nejhorší? Že sám takové zjednodušení tu a tam sám použiji. Určitě v tom nejsem sám. Schválně se zamyslete, zdali používáte ono „všichni nebo „všechny“ vzhledem k nějaké cílové skupině. Vsadím se, že jo. Jsem přesvědčený, že v tom „lítáme“ společně, jen si to nechceme připustit. Jsme v tom všichni. A sakra, že bych zase zevšeobecnil?
